Jaderné nůžky se rozevírají

24.10.2014

SVĚT A JÁDRO  Atomová energie se stává stále více specialitou jen několika mála zemí na světě.

Dokončování ocelové obálky reaktoru AP1000 v Číně.
Dokončování ocelové obálky reaktoru AP1000 v Číně.

Tři roky po fukušimské havárii se na světě staví více jaderných reaktorů než v jakémkoliv jiném roce za předchozí čtvrtstoletí (viz mapka na str. 4 a 5), necelých sedmdesát. Toto oživení je ovšem geograficky rozloženo velmi nerovnoměrně. Země „prvního světa“ v čele s Německem a Japonskem k „atomu“ mají velmi ambivalentní vztah, daný z valné části nedůvěrou k tomuto typu energie jako takovému i jejich převážně stagnující poptávkou po energiích.

Naopak prudce rozvíjející se ekonomiky v čele s Čínou a Indií na atomovou energii spoléhají jako na jeden z hlavních zdrojů energie pro další desetiletí a dost možná i století. (To je hlavně indická vize, protože tato země svůj jaderný program zakládá na poměrně originálním řešení, které se na světě jinak prakticky nevyužívá.) Podobné cíle má i Rusko, pro které jaderná energie představuje jako vývozní artikl s geopolitickým bonusy i způsob, jak ušetřit vlastní zdroje fosilních paliv na klíčový export.

Jak důležitá je ekonomika?

Příčiny současného stavu nejsou jen ekonomické či jen politické. Ve všech těchto zemích „jádro“ z různých důvodů (ekologie, úspory paliv na vývoz či naopak za dovoz) představuje výhodnou alternativu. Významnou roli hraje ale i to, že především v Číně a v některých dalších zemích (kupříkladu Jižní Koreji) se daří reaktory stavět bez velkých zpoždění a nárůstů nákladů, které provázejí například dvě dnes probíhající stavby evropských jaderných elektráren ve Francii a Finsku. Sliby o levnější generaci jaderných elektráren se právě především ve vyspělém světě nedaří dodržovat.

Téměř dvě třetiny dnes rozestavěných reaktorů stojí ve třech zemích: Číně, Rusku a Indii.

Roli v tom sehrály i fukušimské události, které stavbu dalších elektráren prodražují kvůli dodatečným bezpečnostním opatřením. I přesto se důvěra v jadernou energii buduje jen pomalu. Dokazuje to i příklad Japonska, které se k využívání jaderné energie vrací jen velmi pomalu, byť pro japonskou ekonomiku to znamená nevítané pouštění žilou. Země je v rekordním schodku obchodní bilance, který v posledních desetiletích nemá obdoby. 

Před lety předpovídaný rozvoj jaderné energetiky se na pohled téměř zcela zastavil. Ve skutečnosti je ale jen nerovnoměrný. Stavět jaderné elektrárny efektivně umějí jen některé země.

Zatím si nemůžeme dovolit luxus života bez uhlí, zemního plynu a jaderné energie, napsal po fukušimské havárii známý ekolog Bjorn Lomborg. Schytal za to notnou dávku kritiky, ale o pravdivosti jeho tvrzení se přít příliš nelze.

Stejně jako o dalších Lomborgových tvrzeních založených na statistikách: jaderná energie je ze všech stávající zdrojů energie nejbezpečnější: více lidí už zabily i havárie vodních elektráren. A třeba zdravotní obtíže, spojené s vdechováním pevných částeček ze spalování fosilních paliv, zabíjejí ročně kolem milionu lidí. K tomu si můžeme připočíst několik tisíc dalších, kteří ročně zemřou při nehodách v dolech a lomech, kde dobýváme ze země dnes nejrozšířenější zdroj energie, uhlí. A pokud jde o obavy o změny klimatu, právě jaderná energie vypouští do vzduchu nejmenší množství skleníkových plynů.

Tyto a další statistiky, třeba velmi levný provoz stávajících jaderných elektráren, vedly v prvních letech 21. století k optimistickým předpokladům o tzv. „jaderné renesanci“. Podle ní se „jádro“, především v podobě nových a levnějších reaktorů generace III+, mělo dočkat dalšího období rychlé expanze.

Skutečnost je však jiná. V současné době je sice rozestavěný největší počet reaktorů za více než čtvrt století (k 1. červenci 2014 jich bylo 67), ale průměrný věk reaktorů stoupá (nyní činí 28,5 roku), a světová flotila tedy stárne. Zatím se nedá hovořit o renesanci, nanejvýše o velmi mírném probuzení.

Ničivá vlna

Největší ránu pro obor jaderné energetiky představovala tsunami, která v březnu 2011 zdevastovala pobřeží Japonska včetně fukušimské jaderné elektrárny. Událost, jež zpochybnila do té doby poměrně klidnou historii japonského atomového průmyslu, vedla k uzavření všech japonských reaktorů trvajícímu až dodnes (s krátkým „intermezzem“ dočasného obnovení provozu dvou reaktorů) a ukázala, jak těžké je překonat důsledky jedné velké jaderné havárie (byť radioaktivita v Japonsku nikoho nezabila, stres z havárie a vystěhování se na životě a zdraví obyvatel okolních území podepíše).

Pohled do nitra zkušebního reaktoru v americkém Idahu během provozu. Modrá záře je tzv. Čerenkovova záření, které vzniká, když nabité částice rychle vlétnou do prostředí, ve kterém se musí pohybovat pomaleji. Foto: Argonne National Laboratory
Pohled do nitra zkušebního reaktoru v americkém Idahu během provozu. Modrá záře je tzv. Čerenkovova záření, které vzniká, když nabité částice rychle vlétnou do prostředí, ve kterém se musí pohybovat pomaleji. Foto: Argonne National Laboratory

Před Fukušimou si Japonsko bez reaktorů bylo přitom těžké představit. Země pokrývala atomovou energií zhruba 30 procent své spotřeby elektřiny (a zhruba 11 procent z celkové spotřeby energie v ekonomice, tj. například včetně fosilních paliv pro dopravu a energie na teplo). Předpokládalo se, že v roce 2030 bude jádro pokrývat celou polovinu spotřeby elektřiny. Někteří odborníci proto počítali s rychlým obnovením jejich provozu v co největším možném rozsahu.

Opak byl pravdou. Teprve v červenci 2014 udělil japonský atomový dozor (po Fukušimě zásadně reorganizovaný) dobrozdání dvěma reaktorům v elektrárně v Sendai. Podle zprávy splňují i nové požadavky na bezpečnost, zavedené po havárii. V době vzniku článku nebylo zcela jasné, jak bude probíhat proces dále. Téměř jisté ovšem je, že poslední slovo bude mít místní samospráva.

Může se to zdát jako velký problém, protože proti „restartu“ jaderných elektráren jsou stále zhruba tři pětiny obyvatel Japonska, tvrdí průzkum z letošního léta. Ale Satsumasendai není vybrána náhodou, nebo jen z technických důvodů. Elektrárna leží v oblasti, kde je jinak poměrně malá zaměstnanost, a poskytuje důležitá pracovní místa. I z toho důvodu je v místních zastupitelstvech většina pro obnovení činnosti jaderných zařízení. Navíc oblast leží daleko od Fukušimy, a tak problémy kolem zničené elektrárny nedoléhají na obyvatele tak bezprostředně.

Japonsku a Jižní Koreji se dařilo v posledních desetiletích stavět reaktory ve velmi krátké době, méně než pět let.

Vzhledem k tomu, kolik práce i „papírování“ ještě zbývá, lze očekávat spuštění dvou schválených reaktorů nejdříve na konci roku. Do poslední chvíle bude předmětem velké pozornosti. Jde o jakýsi pokusný balónek, který má ověřit, jak proces může probíhat u dalších elektráren, a jak se k němu postaví veřejnost. (V tuto chvíli žádá celkem devět japonských energetických společností o povolení k provozu 20 reaktorů.) Napjatá bude jistě i japonská centrální vláda, která je jednoznačně „proatomová“. Z čistě ekonomických důvodů.

Bezatomová drahota

Po odstavení jaderných elektráren Japonci udělali jediné možné: přešli na záložní zdroje elektřiny, především odstavené elektrárny na fosilní paliva. V roce 2013 Japonsko vyrábělo 88 procent elektřiny z fosilních paliv. Samozřejmě z dovozu, Japonsko žádné vlastní zdroje nemá. Ceny elektřiny pro podniky stouply od roku 2010 o necelou třetinu, pro domácnosti o pětinu. A další zdražování se chystá, protože energetické společnosti jsou stále ve velkých ztrátách.

V roce 2012 japonské ministerstvo prů-
myslu odhadovalo, že dovoz paliva pro elektrárny Japonsko stojí kolem sta milionů dolarů každý den, a odhad to byl v podstatě správný, jak je vidět na výsledcích japonské ekonomiky.

V roce 2011 byl schodek japonské obchodní bilance téměř 35 miliard dolarů. Bylo to poprvé od roku 1980, kdy Japonci dovezli zboží za více peněz, než vyvezli. Rok předtím byla japonská ekonomika „v plusu“ 82 miliard dolarů. Samozřejmě, na schodku se podepsala především březnová tsunami, ale trend se neobrátil, ba posílil: v roce 2013 činil deficit obchodní bilance japonské ekonomiky 113 miliard dolarů. Na vině je pomalé oživení světové ekonomiky, které nepřeje exportu, ale i dovoz energetických surovin, kvůli slabému jenu navíc poměrně drahých.

Změna situace bez zapojení jaderných reaktorů asi jen tak nenastane. Japonsko poměrně rychle investuje do obnovitelných zdrojů, ale nemá k jejich masivnímu rozvoji předpoklady. Například mu chybějí velké otevřené pláně, na nichž by se dal postavit z hlediska celkové spotřeby významný počet větrných elektráren, které jsou hlavním tahounem výroby „zelené“ elektřiny v Německu. Stavba v moři je několikanásobně dražší a zatím nedává ekonomický smysl ani při japonských cenách elektřiny.

Naopak jádro má v japonském energetickém ekosystému svou jasnou niku. A zdá se, že přesně to – jádro jako lokální řešení, které není vhodné pro každého – je leitmotivem současného vývoje jaderné energetiky. Prosazuje se pouze tam, kde jsou pro něj vhodné podmínky. Poněkud znepokojivé ovšem by z našeho pohledu asi mělo být, v kterých částech světa to je.

Atom přichází z Kremlu

Jednou ze zemí, jež na atomovou energii chce spoléhat ve stále větší míře, je Rusko. Země, která je ekonomicky velmi závislá na vývozu fosilních paliv, a která tedy má důvod snižovat jejich domácí spotřebu, nyní má v různých fázích stavby osm velkých pozemních reaktorů (a dva malé plovoucí). V roce 2020 mají mít všechny ruské jaderné elektrárny dohromady o čtvrtinu větší výkon než dnes (cca 30 GW proti dnešním 24 GW).

Ale mnohem větší než domácí program jsou ruské exportní ambice. Ruské firmy stavějí několik jednotek v Číně, v Bělorusku, další vznikly a vznikat budou v Indii (letos uvedli jednu elektrárnu do provozu), v Turecku (kde mají Rusové elektrárnu postavit i provozovat), ve Finsku a stavět mají i v Maďarsku (v obou zemích zajišťují nebo mají zajistit financování i stavbu). Ruské podniky se ucházejí i o další zakázky, včetně případné dostavby atomových elektráren v ČR. V řadě případů Rusko také garantuje financování stavby, celkově jde zřejmě o více než 40 miliard eur (detaily většiny dohod nebyly zveřejněny).

Na vývoz Rusko zatím nabízí reaktory generace III nebo tzv. III+, tedy běžné tzv. tlakovodní reaktory moderované lehkou vodou. Tamní jaderný program je v současnosti ale asi nejdále i ve vývoji nových typů, které by mohly doplnit slabiny stávajících reaktorů. Letos tak k 60. výročí první jaderné elektrárny (26. června 1954 v Obninsku) došlo ke spuštění reaktoru BN-800 s elektrickým výkonem 880 MW. Jde o takzvaný rychlý množivý reaktor, což je zařízení, které má možnost „vyrábět“ více paliva, než samo potřebuje k provozu.

Technologie byla poprvé předpovězena před 70 lety, ale v širším měřítku se nepoužívá. V podobných reaktorech se izotop uranu 238 – kterého je v přírodě 99,3 % z celkového množství uranu a nelze jej využít jako palivo v klasických reaktorech – mění ve velkém měřítku na plutonium 239. Toto plutonium je pak využitelné jako palivo.

Plutonium 239 vzniká i v dnešních jaderných elektrárnách, ale jen v malém množství. Rychlý reaktor může mít takovou konfiguraci, že vyrobí více paliva, než spotřebovává. Zvládnutí této technologie ve větším měřítku by mohlo zaručit zásoby jaderného paliva na velmi dlouhou dobu, nejspíše celá tisíciletí. Umožňuje také výrazně snížit množství vznikajícího jaderného odpadu, protože většina se ho spotřebuje ještě v elektrárně na výrobu energie.

Technologie je téměř výhradně na experimentálních zařízeních. Energetických bylo jen několik a nebyla u nich důležitá ekonomická stránka provozu. Na BN-800 by se mělo poprvé prokázat, zda rychlé reaktory tohoto typu, které jsou o něco dražší než běžné reaktory, mohou být konkurenceschopné. Pokud se osvědčí, technologie by se mohla dočkat rozšíření (asi v podobě silnějšího reaktoru o výkonu 1200 MW). Zájem má například Čína, která zatím postavila jen malý demonstrační rychlý reaktor.

Probouzející se drak?

Čína je dnes vůbec hlavním odbytištěm i investorů do jádra. Provozuje 21 reaktorů a ve stavbě je 28 dalších. Klíčové je rovněž to, že zemi se poměrně dobře daří dodržovat plány stavby i rozpočty. Dochází samozřejmě ke skluzům a potížím, ale průměrná délka stavby nových elektráren v Číně byla necelých šest let (rozpětí trvání stavby reaktorů v posledních letech bylo 4,4 až 11,2 roku – což s ohledem na průměr znamená, že většina projektů běžela v podstatě podle plánu). Kratší konstrukční časy mělo v posledních desetiletích jen Japonsko (4,4 roku) a Jižní Korea (4,5 roku).

svet.jpg

svet2.jpg

V roce 2014 se poprvé potvrdila informace, že i čínské jednotky mají v řadě případů zpoždění proti harmonogramu, v některých případech až 30 měsíců. Přesto obecně řečeno běžel program zatím bez větších problémů. Jádru v Číně nahrává i fakt, že se nedaří rozjet ve velkém těžbu zemního plynu z břidlic podle amerického vzoru. Rychle rostoucí poptávku po energii zatím pokrývá tedy především i uhlí, které však vede k hrozivé ekologické situaci ve velkých městech. Ekologie je jedním z nejvážnějších čínských problémů a jádro (samozřejmě dobře regulované) je v tomto ohledu jednoznačně šetrnější než uhlí.

Čínské zkušenosti z výstavby reaktorů ve velkém jsou přitom z celosvětového hlediska v současnosti ojedinělé a mají nesmírnou cenu. Jen taková expertiza může zajistit, aby výstavba jednotek v budoucnosti probíhala podle finančních a časových plánů. Bez návaznosti výstavby by bylo nutné na každou stavbu vyškolit novou generaci odborníků, a v takové situaci riziko chyb nesmírné vzrůstá. (S obsluhou je menší problém, protože elektrárny fungují v průměru déle než půl století.)

Věčně pozadu

Téměř stejně ambiciózní jaderný program jako Čína má i její největší lidnatější asijský mocenský konkurent, Indie. Země má chronický nedostatek energie, především elektřiny, a velké aglomerace se musejí často potýkat s rozsáhlými výpadky.

Indie by se chtěla vyhnout dovozům velkého množství paliva, a tak hledá využití vlastních zdrojů. Vzhledem k tomu, že nemá ovšem ani dostatek uranu, intenzivně se věnuje zkouškám využívání thoria, kterého naopak má největší ověřené světové zásoby. Na podzim tohoto roku by měla spustit také rychlý množivý reaktor chlazený sodíkem v indickém Kalpakkamu s výkonem 500 MW a 1150 tunami tekutého sodíku na chlazení. Rychlý reaktor, označovaný jako Prototype Fast Breeder Reactor (PFBR, tedy Prototyp rychlého množivého reaktoru), by měl výhledově sloužit především jako zdroj paliva pro zbývající indická jaderná zařízení.

Rychlý reaktor má nejprve vyrábět plutonium z uranu 238, poté by mohl přejít na tzv. thoriový cyklus, při kterém z thoria 232 – to nelze použít přímo jako palivo – vzniká izotop uran 233, v elektrárnách už použitelný. Postupně by indická energetika měla přejít prakticky výhradně na materiál vyráběný z tohoto prvku. V případě úspěchu projektu PFBR je tedy připravena výstavba dalších bloků tohoto typu jako „výroben“ paliva pro běžné jaderné reaktory.

Indický jaderný program se však neustále potýká s problémem skluzů a posunu termínů. Také mu vyrůstá – ač se nám to může zdát neuvěřitelné – ekonomicky smysluplná konkurence v podobě obnovitelných zdrojů. Především některé jižní části této rozsáhlé země mají velmi vhodné podmínky pro rozvoj fotovoltaiky, jejíž cena v posledních letech stále klesá, a která nevyžaduje zdaleka tak velké vstupní náklady. Významné části Indie nemají dostatečné pokrytí výkonnou rozvodnou sítí, a bez ní mají lokální zdroje ještě větší výhodu.

Co zbytek?

Tři výše popsané země dnes tvoří hlavní a také jediné perspektivní velké trhy pro atomovou energii v její stávající podobě. Ve výčtu chyběla ještě Jižní Korea, která měla a stále má atomový program s velkými cíli (více jak 50 % elektřiny z jádra v roce 2030, viz SPE 1/2014), ale jeho politická budoucnost není v tuto chvíli zcela zaručena. V každém případě Jižní Korea není tak velký trh, aby zaručila rozvoj a pokračování atomové energie sama o sobě.

Pokud se jeden ze tří trhů zadrhne (v nejhorším případě ten čínský), zatím křehkou obnovu jaderného průmyslu by to citelně zasáhlo. Stejně nebezpečným faktorem je i politika. Především Čína a Rusko představují pro vyspělé západní demokracie minimálně neprůhledné, v nejhorším případě přímo nebezpečné partnery. Konkurenci jim představuje jen několik producentů z USA, Japonska a Jižní Koreje. Energetika je největší průmyslové odvětví vůbec, je rozumné nechat vývoj historicky nejbezpečnějšího ze svých stabilních zdrojů energie v rukou několika nespolehlivých států a pár soukromých společností? To si možná budeme muset rozmyslet.

Kam dál?

Dlouhodobé strategické úvahy ovšem narážejí na současnou ekonomickou realitu. Ceny energií jsou ve velké části světa natolik nízké, že atomové elektrárny jsou ve své stávající podobě příliš drahé. Ještě na začátku 21. století se optimisticky odhadovalo, že cena stavby jednoho kilowattu výkonu u nové generace reaktorů (tedy III+) bude stát zhruba 1000 dolarů. Dnes se například pro projekt nové britské elektrárny Hinkley Point s reaktory firmy Areva uvádí cena přes 6000 dolarů za kilowatt (v dolarech z roku 2005). Při takových cenách se ekonomické výkupní ceny musejí pohybovat minimálně na dvojnásobku, a mnohem spíše trojnásobku dnešních cen na evropském trhu s elektřinou.

Cenu by mohlo snížit uvolnění některých bezpečnostních předpisů. Ale i když v některých ohledech jsou požadavky možná opravdu přehnané (trefit dopravním letadlem reaktor je opravdu těžké, velmi pravděpodobně k tomu nedojde, ale reaktory jsou na to stavěné), jde samozřejmě o rizikové počínání, které se jistě setká s odporem veřejnosti. Ceny může snížit jen možnost výroby ve velkém, to je paradox slepice a vejce: když se nebude stavět, a dokud se nebude stavět, ceny neklesnou.

Cestu z patové situace nabízejí nejspíše jen neotřelá řešení. Vyrábět menší reaktory, jež by se tím pádem mohly vyrábět v sériích se všemi s tím spojenými výhodami, které by ekonomiku provozu mohly změnit.

Technicky na to není nic nemožného, ale vyžádalo by si to zásadní změnu v uvažování o jaderné energetice. Bez ní jádro zřejmě na dlouhou zůstane daleko za svým potenciálem. A chceme si společně vsadit na to, že Bjorn Lomborg (a s ním mnozí další odborníci na energetiku, ekonomii či ekologii) nemá pravdu?

Atomový svět

K prvnímu červenci je na světě celkem 437 reaktorů, které by bylo možné považovat z technického hlediska za „provozuschopné“, o celkovém výkonu 374,4 GW. Část z nich (hlavně 48 japonských) je ovšem v současné době odstaveno, a tak ke stejnému datu skutečně fungovalo 388 reaktorů v 31 zemích. Celkový nominální výkon všech reaktorů je 333 GW.

K červenci 2014 se stavělo celkem 67 reaktorů o předpokládaném výkonu cca 64 GW. Čtyři pětiny z nich v Asii nebo východní Evropě (což zahrnuje i Rusko). Téměř dvě třetiny se stavějí ve třech zemích: Číně, Indii a Rusku.

Názor experta:

Martin Kročil

obchodní ředitel společnosti Lumius, spol. s r.o.

martin_krocil_d_003.jpg

Jaderná energetika zdaleka nevyčerpala svůj potenciál. Zvládnutí technologie reaktorů 4. generace by lidstvu poskytlo skutečně reálnou cestu, jak z energetického mixu vytlačit fosilní paliva. Vývoj po havárii ve Fukušimě ukázal, že bez nich ani ty nejvyspělejší ekonomiky zatím nejsou schopny udržet energetické soustavy v rovnováze. S odklonem od jádra se pak navracejí k tradičním zdrojům energie, se všemi jejich nevýhodami, včetně negativního dopadu na životní prostředí.

Současná řešení založená na jádru mají pochopitelně své slabiny. Kromě tolik zmiňované bezpečnosti v případě havárií jsou to například i vysoké nároky na kapacitu přenosových sítí, protože zatím se stavějí pouze velké zdroje. Jistým řešením by mohly být malé jaderné reaktory, které nabízejí řadu výhod. Kromě již zmíněné možnosti sériové výroby, a tím výhledově snížení pořizovacích cen, je to také dlouhý interval na výměnu paliva (předpokládá se 10–25 let), malá zóna havarijní připravenosti a minimální nároky na údržbu i obsluhu. Vzhledem ke skutečnosti, že většinu dosud zaznamenaných havárií v jaderných elektrárnách má na svědomí selhání lidského faktoru, mělo by snížení nároků na obsluhu pomoci zvýšit bezpečnost těchto zdrojů.

Autor: spe      

Svět plný energie > Témata > Jaderné nůžky se rozevírají

Aktuality
7.11.2019 Lomonosov na místě

AKTUALITY - První ruská plovoucí jaderná elektrárna Akademik Lomonosov dorazila na svou trvalou základnu blízko izolovaného ruského města Pevek na Čukotce, a stala se tak nejseverněji položenou jadernou elektrárnou. Rosatom má za cíl uvést elektrárnu do provozu do konce letošního roku. Společnost chce své malé plovoucí elektrárny s reaktory odvozenými od pohonných jednotek jaderných ledoborců nabízet do odlehlých oblastí, zatím ale žádné zahraniční zákazníky nemá. Mohou fungovat bez přestávky a potřeby doplnit palivo tři až pět let, elektrický výkon reaktorů je 70 MW.  celý článek

15.10.2019 Stát elektromobilů ve tmě

AKTUALITY - Zhruba milion domácností, firem, veřejných institucí a dalších odběratelů v americkém státě Kalifornie se v týdnu od 7. října ocitlo bez dodávky elektřiny. Tamní energetická společnost Pacific Gas and Electric Company (PG&E) je v několika postupných vlnách odstavovala kvůli snížení rizika vzniku lesních požárů.  celý článek

16.7.2019 Emisních povolenek znovu ubude

AKTUALITY - Přebytek emisních povolenek na trhu je podle dat Evropské komise pro 2019 stejný jako v loňském roce. celý článek

12.6.2019 177 GW obnovitelných zdrojů do provozu v roce 2018

AKTUALITY Podle Mezinárodní agentury pro energii (IEA) celkový instalovaný výkon obnovitelných zdrojů uvedených v roce 2018 do provozu činil 177 GW. celý článek

13.5.2019 Uranová kostka z válečného Německa

AKTUALITY - Fyziky z univerzity v Marylandu překvapila nečekaná anonymní zásilka, ze které se vyklubala palivová kostka z nacistického jaderného reaktoru. celý článek

  

Chcete dostávat své osobní vydání tištěného magazínu Svět plný energie?

Ano, chci

Podporujeme:

SVĚT PLNÝ ENERGIE

Webový magazín a tištěný
čtvrtletník přináší témata,
zajímavosti, rozhovory
a důležité informace nejen
ze světa plného energie.

Pro Lumius, spol. s r.o.
vydává Business Media CZ a BARIDA Agency

Redakce:
Josef Janků, Jan Gregor a další ...

Grafické zpracování:
Michael Ehrlich

Texty:
neoznačené materiály jsou redakční

Foto:
archiv firem a autorů, redakce,
Thinkstock

Kontakt:

Aktuality
7.11.2019 Lomonosov na místě

AKTUALITY - První ruská plovoucí jaderná elektrárna Akademik Lomonosov dorazila na svou trvalou základnu blízko izolovaného ruského města Pevek na Čukotce, a stala se tak nejseverněji položenou jadernou elektrárnou. Rosatom má za cíl uvést elektrárnu do provozu do konce letošního roku. Společnost chce své malé plovoucí elektrárny s reaktory odvozenými od pohonných jednotek jaderných ledoborců nabízet do odlehlých oblastí, zatím ale žádné zahraniční zákazníky nemá. Mohou fungovat bez přestávky a potřeby doplnit palivo tři až pět let, elektrický výkon reaktorů je 70 MW.  celý článek

15.10.2019 Stát elektromobilů ve tmě

AKTUALITY - Zhruba milion domácností, firem, veřejných institucí a dalších odběratelů v americkém státě Kalifornie se v týdnu od 7. října ocitlo bez dodávky elektřiny. Tamní energetická společnost Pacific Gas and Electric Company (PG&E) je v několika postupných vlnách odstavovala kvůli snížení rizika vzniku lesních požárů.  celý článek

16.7.2019 Emisních povolenek znovu ubude

AKTUALITY - Přebytek emisních povolenek na trhu je podle dat Evropské komise pro 2019 stejný jako v loňském roce. celý článek

12.6.2019 177 GW obnovitelných zdrojů do provozu v roce 2018

AKTUALITY Podle Mezinárodní agentury pro energii (IEA) celkový instalovaný výkon obnovitelných zdrojů uvedených v roce 2018 do provozu činil 177 GW. celý článek

13.5.2019 Uranová kostka z válečného Německa

AKTUALITY - Fyziky z univerzity v Marylandu překvapila nečekaná anonymní zásilka, ze které se vyklubala palivová kostka z nacistického jaderného reaktoru. celý článek

  

Chcete dostávat své osobní vydání tištěného magazínu Svět plný energie?

Ano, chci

Podporujeme:

SVĚT PLNÝ ENERGIE

Webový magazín a tištěný
čtvrtletník přináší témata,
zajímavosti, rozhovory
a důležité informace nejen
ze světa plného energie.

Pro Lumius, spol. s r.o.
vydává Business Media CZ a BARIDA Agency

Redakce:
Josef Janků, Jan Gregor a další ...

Grafické zpracování:
Michael Ehrlich

Texty:
neoznačené materiály jsou redakční

Foto:
archiv firem a autorů, redakce,
Thinkstock

Kontakt: