Dobročinnost bývala džungle

^CHARITA - Řada firem ví, že při dobročinnosti je dobré si nechat poradit, říká ředitelka Nadace Charty 77, Božena Jirků. 

Vaše organizace je dnes asi největší nadací u nás, tak byste měli být reprezentativní. Jak dneska Češi dávají na charitu, kdo a jak ochotně?

Ročně vybereme na dobročinnost přes 50 milionů korun. Co se týče dárců, je to rozdělené zhruba na třetiny: třetinu prostředků dostaneme v rámci Konta Bariéry od menších, pravidelných dárců. Další zhruba třetinu, o něco více, získáváme od velkých, dlouhodobých partnerů, tedy velkých firem. Nu, a zhruba stejnou, někdy menší částku získáváme každým rokem z jednorázových akcí, například aukcí nebo direct mailu. Ten má mimochodem nečekaně velký úspěch, snad kvůli tomu, že jsme si nakonec dokázali vybudovat skupinu stabilních dárců. Jinými slovy, Češi jsou ochotní, a podle mého názoru se naučili dobročinnost  vnímat jako něco běžného. Stala se součástí jejich života. A už se i naučili odečítat si ji z daní: dneska posíláme tisíce potvrzení o daru každý rok, ale já si ještě vzpomínám, jak jsme vystavovali dvě za rok. 

A jak jste vlastně začínali?

Nadaci de facto přivezl ze Švédska František Janouch (fyzik a mimochodem velký zastánce výrazně širšího využití jaderné energie, pozn. red.), který s její pomocí ovšem cíleně podporoval disidenty. My jsme ale začali v Praze dělat něco zcela jiného, protože naší první velkou akcí bylo Konto Míša, to znamená akce na koupi Leksellova gamma nože pro Nemocnici Na Homolce.

George Soros se s námi vsadil, že 100 milionů na gamma nůž nevybereme.

Ta by se dala označit za celonárodní sbírku, ne?

Ano, tehdy jsem si doma spočítala, že Čechoslováků je 15 milionů, a tak kdyby dal každý devět korun, tak bychom na gamma nůž měli. Uvažovali jsme v těchto rozměrech a udělali jsme z toho lidovou nadaci. Předtím nadaci podporoval Soros (George Soros, maďarský rodák a americký finančník a filantrop, pozn. red.), který podobným velkým sbírkám nevěřil. Vsadil se tedy s námi, že peníze nevybereme – a když jsme pak potřebnou částku vybrali, do hospody Na slamníku od něj dorazila bedna drahého šampaňského. A každý Čech a Slovák měl přístup k operaci, která v zahraničí stála desetitisíce dolarů, u nás byla a je plně hrazená ze zdravotního pojištění.

Mimochodem, sbírka měla ještě jeden efekt: gamma nůž v Praze byl tehdy jediný ve východní Evropě, a Nemocnice Na Homolce se díky němu vyšvihla o poznání výše. Natáhla odborníky a vybudovala si pověst v oboru.

Já předpokládám, že tehdy byl nadační sektor spíš malý...

Ne, ne, naopak, byl úplně nepřehledný. Na začátku 90. let tady fungovalo více než 800 nadací, ale jejich činnost byla naprosto neprůhledná. Nebylo vůbec jasné, co dělají, jak to dělají a proč. Výrazně pomohl nadační zákon, který uložil povinnost registrovaným nadacím složit finanční záruku, povinné nadační jmění. To byl důležitý krok, aby se skutečně seriózní nadace mohly dostat k prostředkům od sponzorů. Ti byli kolikrát zahlceni žádostmi, které si těžko mohli všechny ověřit. To tak už dnes samozřejmě není, je poměrně jasná skupina silných nadací, které mají dobrou reputaci a za sebou také poměrně dlouhou historii.

Já předpokládám, že ani tak asi není úplně jednoduché pomáhat účinně. Jak si s tím dárci poradí dnes?

Jedním velkým trendem jsou podnikové fondy s radou, ve které jsou lidé právě z nadací, jako je ta naše. Je to případ Lumiusu, ale i celé řady dalších firem – celkem takových firemních fondů máme zhruba tucet. Věnují nějaký obnos a nadace jim pomohou je rozdělit. Právě ty mají know-how, ty vědí, kde peníze chybějí, kde jsou lidé, kteří kvůli nějakému byrokratickému pravidlu nedosáhnou na pomoc, ale přitom by ji potřebovali. Například jsme tady měli nedávno příklad svobodné matky s mentálně postiženým synem, která nedostala příspěvek na dopravu, tedy na koupi auta. Chlapec má celou řadu potíží, nemůže do hromadné dopravy, protože se nedokáže ovládat a je agresivní, ale příspěvek nedostanou, protože nemá tělesné postižení. To jsou přesně ty krajní případy, které lidem bez zkušeností z terénu samozřejmě musí ujít. My je naopak dokážeme identifikovat, a můžeme – tedy my, či naši kolegové z jiných nadací – dárcům ušetřit spoustu času a starostí. Třeba i tím, že jim dokážeme poradit, ve kterých případech by jejich peníze neposloužily, či naopak prospěly. 

Jako například?

Třeba lidé postižení úrazy často doufají, že by jim pomohla léčba kmenovými buňkami (obvykle v zahraničí, pozn. red.), a byť je ta naděje pochopitelná, objektivně to nijak nepomáhá. Možná je to dokonce zdravotní riziko. 

Vraťme se ale k fungování firemních nadací. Trochu to zní, že na dárce vlastně žádná práce nezbude…

Ale ne, to oni samozřejmě rozhodují, nastavují pravidla. My jim připravíme podklady, vhodné tipy klientů – nebo samozřejmě poradíme, jak nejlépe pomoci potřebným, které si vytipují sami. Ale poslední slovo je na nich. A budete se možná divit, ale já mám pocit, že to i samotným dárcům velmi pomáhá. Je to pro ně zajímavá a důležitá zkušenost. To nejsou lidé, kteří by měli spoustu volného času, a přesto si na zasedání, kde se peníze rozdělují, rádi čas udělají. A ještě přijdou skvěle připravení. Myslím, že je to obohacuje – a koneckonců to většina sponzorů také sama říká. 

Nemáte pocit, že by se mohlo dávat více? Že by například zákony mohly dovolovat darovat více?

Já si myslím, že v tomto ohledu jsou zákony poměrně vstřícné. Není zapotřebí sektor zaplavovat penězi. Když bude dost firem, které platí daně a mohou se tedy o část zisku s charitou podělit, stačí to. Tak to dnes vnímám já.

 Vy jste vlastně šéfka poměrně velkého podniku. Nemáte dnes problém shánět lidi?

Ne, to vůbec ne. Už sice nejsme spolek dobročinných tet, jak kdysi říkal František Janouch, ale z platového hlediska to v nadaci samozřejmě není nejlepší. Naší velkou výhodou je, že jsme hodně pružný zaměstnavatel. Máme tady celou řadu matek s malými dětmi, a tak jsme se jim naučili vycházet vstříc. Nabízíme jim různé zkrácené úvazky – na šest hodin, čtyři dny v týdnu. V případě nutnosti samozřejmě není problém home-office. A přesto všechny udělají hrozně moc práce. 

Děkujeme za rozhovor!

(spe)

Božena Jirků - před revolucí pracovala v České televizi, těsně po sametové revoluci ji oslovil profesor F. Janouch, zakladatel pražské Charty 77 (tehdy podporovaný disentem ve Švédsku). Mezi její nejvýznamnější nadační projekty patří Konto Míša, Konto Bariéry, Ostrovy života či Počítače proti bariérám. Od roku 2002 je výkonnou ředitelkou Nadace Charty 77. Nadace v různých projektech pracuje ročně s rozpočtem přes 50 milionů korun od dárců. Provoz hradí převážně z výnosů zhruba 70milionového nadačního jmění, jehož hlavní částí je státní příspěvek z výnosů druhé vlny kuponové privatizace.