CHARITA - Řada firem ví, že
při dobročinnosti je dobré si nechat poradit, říká ředitelka Nadace
Charty 77, Božena Jirků.
Vaše
organizace je dnes asi největší nadací u nás, tak byste měli
být reprezentativní. Jak dneska Češi dávají na charitu, kdo
a jak ochotně?
Ročně vybereme na dobročinnost přes 50
milionů korun. Co se týče dárců, je to rozdělené zhruba
na třetiny: třetinu prostředků dostaneme v rámci Konta
Bariéry od menších, pravidelných dárců. Další zhruba třetinu,
o něco více, získáváme od velkých, dlouhodobých partnerů,
tedy velkých firem. Nu, a zhruba stejnou, někdy menší částku
získáváme každým rokem z jednorázových akcí, například aukcí
nebo direct mailu. Ten má mimochodem nečekaně velký úspěch, snad
kvůli tomu, že jsme si nakonec dokázali vybudovat skupinu
stabilních dárců. Jinými slovy, Češi jsou ochotní, a podle
mého názoru se naučili dobročinnost vnímat jako něco běžného.
Stala se součástí jejich života. A už se i naučili
odečítat si ji z daní: dneska posíláme tisíce potvrzení
o daru každý rok, ale já si ještě vzpomínám, jak jsme
vystavovali dvě za rok.
A jak jste vlastně
začínali?
Nadaci de facto přivezl ze Švédska František
Janouch (fyzik a mimochodem velký zastánce výrazně širšího
využití jaderné energie, pozn. red.), který s její pomocí
ovšem cíleně podporoval disidenty. My jsme ale začali v Praze
dělat něco zcela jiného, protože naší první velkou akcí bylo Konto
Míša, to znamená akce na koupi Leksellova gamma nože pro
Nemocnici Na Homolce.
George Soros se s námi vsadil, že 100 milionů na gamma
nůž nevybereme.
Ta by se dala označit
za celonárodní sbírku, ne?
Ano, tehdy jsem si doma spočítala, že
Čechoslováků je 15 milionů, a tak kdyby dal každý devět korun,
tak bychom na gamma nůž měli. Uvažovali jsme v těchto
rozměrech a udělali jsme z toho lidovou nadaci. Předtím
nadaci podporoval Soros (George Soros, maďarský rodák
a americký finančník a filantrop, pozn. red.), který
podobným velkým sbírkám nevěřil. Vsadil se tedy s námi, že
peníze nevybereme – a když jsme pak potřebnou částku vybrali,
do hospody Na slamníku od něj dorazila bedna drahého
šampaňského. A každý Čech a Slovák měl přístup
k operaci, která v zahraničí stála desetitisíce dolarů,
u nás byla a je plně hrazená ze zdravotního
pojištění.
Mimochodem, sbírka měla ještě jeden efekt:
gamma nůž v Praze byl tehdy jediný ve východní Evropě,
a Nemocnice Na Homolce se díky němu vyšvihla
o poznání výše. Natáhla odborníky a vybudovala si pověst
v oboru.
Já předpokládám, že tehdy byl nadační
sektor spíš malý...
Ne, ne, naopak, byl úplně nepřehledný.
Na začátku 90. let tady fungovalo více než 800 nadací, ale
jejich činnost byla naprosto neprůhledná. Nebylo vůbec jasné, co
dělají, jak to dělají a proč. Výrazně pomohl nadační zákon,
který uložil povinnost registrovaným nadacím složit finanční
záruku, povinné nadační jmění. To byl důležitý krok, aby se
skutečně seriózní nadace mohly dostat k prostředkům
od sponzorů. Ti byli kolikrát zahlceni žádostmi, které si
těžko mohli všechny ověřit. To tak už dnes samozřejmě není, je
poměrně jasná skupina silných nadací, které mají dobrou reputaci
a za sebou také poměrně dlouhou historii.
Já předpokládám, že ani tak asi není
úplně jednoduché pomáhat účinně. Jak si s tím dárci poradí
dnes?
Jedním velkým trendem jsou podnikové fondy
s radou, ve které jsou lidé právě z nadací, jako je
ta naše. Je to případ Lumiusu, ale i celé řady dalších firem –
celkem takových firemních fondů máme zhruba tucet. Věnují nějaký
obnos a nadace jim pomohou je rozdělit. Právě ty mají
know-how, ty vědí, kde peníze chybějí, kde jsou lidé, kteří kvůli
nějakému byrokratickému pravidlu nedosáhnou na pomoc, ale
přitom by ji potřebovali. Například jsme tady měli nedávno příklad
svobodné matky s mentálně postiženým synem, která nedostala
příspěvek na dopravu, tedy na koupi auta. Chlapec má
celou řadu potíží, nemůže do hromadné dopravy, protože se
nedokáže ovládat a je agresivní, ale příspěvek nedostanou,
protože nemá tělesné postižení. To jsou přesně ty krajní případy,
které lidem bez zkušeností z terénu samozřejmě musí ujít. My
je naopak dokážeme identifikovat, a můžeme – tedy my, či naši
kolegové z jiných nadací – dárcům ušetřit spoustu času
a starostí. Třeba i tím, že jim dokážeme poradit,
ve kterých případech by jejich peníze neposloužily, či naopak
prospěly.
Jako například?
Třeba lidé postižení úrazy často doufají, že
by jim pomohla léčba kmenovými buňkami (obvykle v zahraničí,
pozn. red.), a byť je ta naděje pochopitelná, objektivně to
nijak nepomáhá. Možná je to dokonce zdravotní riziko.
Vraťme se ale k fungování
firemních nadací. Trochu to zní, že na dárce vlastně žádná
práce nezbude…
Ale ne, to oni samozřejmě rozhodují, nastavují
pravidla. My jim připravíme podklady, vhodné tipy klientů – nebo
samozřejmě poradíme, jak nejlépe pomoci potřebným, které si
vytipují sami. Ale poslední slovo je na nich. A budete se
možná divit, ale já mám pocit, že to i samotným dárcům velmi
pomáhá. Je to pro ně zajímavá a důležitá zkušenost. To nejsou
lidé, kteří by měli spoustu volného času, a přesto si
na zasedání, kde se peníze rozdělují, rádi čas udělají.
A ještě přijdou skvěle připravení. Myslím, že je to obohacuje
– a koneckonců to většina sponzorů také sama říká.
Nemáte pocit, že by se mohlo dávat
více? Že by například zákony mohly dovolovat darovat více?
Já si myslím, že v tomto ohledu jsou
zákony poměrně vstřícné. Není zapotřebí sektor zaplavovat penězi.
Když bude dost firem, které platí daně a mohou se tedy
o část zisku s charitou podělit, stačí to. Tak to dnes
vnímám já.
Vy jste vlastně šéfka poměrně
velkého podniku. Nemáte dnes problém shánět lidi?
Ne, to vůbec ne. Už sice nejsme spolek
dobročinných tet, jak kdysi říkal František Janouch, ale
z platového hlediska to v nadaci samozřejmě není
nejlepší. Naší velkou výhodou je, že jsme hodně pružný
zaměstnavatel. Máme tady celou řadu matek s malými dětmi,
a tak jsme se jim naučili vycházet vstříc. Nabízíme jim různé
zkrácené úvazky – na šest hodin, čtyři dny v týdnu.
V případě nutnosti samozřejmě není problém home-office.
A přesto všechny udělají hrozně moc práce.
Děkujeme za rozhovor!
(spe)
Božena
Jirků - před revolucí pracovala v České
televizi, těsně po sametové revoluci ji oslovil profesor F.
Janouch, zakladatel pražské Charty 77 (tehdy podporovaný disentem
ve Švédsku). Mezi její nejvýznamnější nadační projekty patří
Konto Míša, Konto Bariéry, Ostrovy života či Počítače proti
bariérám. Od roku 2002 je výkonnou ředitelkou Nadace Charty 77. Nadace v různých
projektech pracuje ročně s rozpočtem přes 50 milionů korun
od dárců. Provoz hradí převážně z výnosů zhruba
70milionového nadačního jmění, jehož hlavní částí je státní
příspěvek z výnosů druhé vlny kuponové privatizace.